Křesťanské společenství Praha - sever

Výroční zpráva za rok 2002

pro výroční shromáždění konané 13. dubna 2003

V mých vzpomínkách je rok 2002 spojen s postupným růstem naděje a očekávání. Únava z věcí, které se jakoby nehýbaly (např. roky se věrně modlíme za uzdravení Davídka Chalupy a Laďky Pořízkové a stále se zdá, že se nic neděje), z toho, že sejeme mnoho a sklízíme málo, se postupně měnila v odhodlání nenechat se otrávit a vrátit se k radostnému následování Ježíše. Již v první polovině roku nás Pán skrze proroctví vybízel k tomu, abychom s pokáním šli do Boží přítomnosti a obnovili smlouvu s Bohem. Na výjezdu vedoucích jsme neplánovaně od sdílení o problémech na skupinkách přešli k osobnímu pokání z vlažnosti. Výsledky auditu, některá proroctví na večeru modliteb v rámci regionální dovolené i srpnové povodně byly dalším pobídnutím k proteplení našeho osobního vztahu s Bohem. Proto podzimní shromáždění byla pro nás příležitostí k pokání, které bylo po postním výjezdu starších završeno rozhodnutím vyjít - nenechat se jen dále formovat životním stylem světa, ale vzepřít se tomuto tlaku a vědomě jít za Bohem. „Tu se vydali na cestu všichni, jejichž ducha probudil Bůh“ (Ezd 1,5)“. Podle tohoto slova jsme se tedy rozhodli vyjít a povzbuzovat se navzájem k horlivosti. Přestože vím, že před námi není snadná cesta, věřím, že se na ni navzdory nesnadným okolnostem života postupně vydáme všichni.

(Tomáš Frantík)

A jak to tedy bylo se sborovým auditem?

V květnu proběhlo již podruhé zhodnocení stavu sboru podle programu Přirozeného růstu církve, kdy 30 členů společenství vyplňovalo podrobný dotazník o dění na regionu. Audit hodnotí úroveň 8 kvalitativních vlastností sboru. Celkově došlo oproti předchozímu roku ke zlepšení. Od minulého auditu jsme se zvlášť soustředili na to, aby členové regionu rozpoznali svá obdarování a výsledek se dostavil - nejsilnější oblastí na našem regionu je nyní právě služba využívající duchovní dary, tzn. služba mnoha členů regionu odpovídá jejich obdarováním. Jako nejslabší vlastnost vyšla vroucí zbožnost, což pro nás nebylo překvapením. Ve druhé polovině roku jsme proto přemýšleli, jak můžeme napomoci tomu, aby nás Bůh nově zapálil, abychom se rádi modlili, postili, zamilovali si Boží slovo a aby naše víra byla nakažlivá. Vzešla z toho řada kázání o pokání, oddělení se od světa a novém rozhodnutí následovat Pána. Vyzkoušeli jsme si modlitby z pléna na bohoslužbách i nedělních večerech chval. Na shromáždění začalo zaznívat více svědectví o Božím jednání v našem životě. Koncem roku jsme se začali připravovat na společný půst za Boží navštívení a naše znovuzapálení pro Ježíše.

(Lucka Bohatá)

Co se dělo na regionu ...

Na regionálních bohoslužbách kromě starších, k nimž v květnu přibyl náš požehnaný vedoucí chval Kája Petkov, kázal i např. Petr Trantina o vizi pro církev, Jirka Preis o podpoře misionářů a Čepovi o manželství. Průměrně nás bylo na bohoslužbách v Chabařovické mimo prázdniny 79 dospělých a 36 dětí. Prázdniny jsme trávili společně s regionem Palmovka na Kotlasce. Během roku se nám narodily 3 holčičky, Denkovi přijali do rodiny Dominika a dále 4 dospělí a 3 děti do regionu vstoupili. 6 dospělých členů regionu naopak přestoupilo do jiných sborů.

Nepostradatelnou součástí života regionu jsou naše domácí skupinky, které se pravidelně v týdnu scházejí a jsou místem pro sdílení, biblické vyučování, vzájemné modlitby a pomoc. Vedoucí skupinek se také každý měsíc scházejí, aby se navzájem povzbuzovali a také si povídali o tom, čím jako region aktuálně žijeme.

Tyto věci pravidelně promodlujeme na regionální modlitební, kde je místo jak pro chvály a vděčnost, tak pro přímluvy. Je to moc povzbudivé shromáždění, kde se nenudíme, ale všichni se s chutí modlí. Kromě regionální modlitební se také schází každý týden přímluvná skupinka starších sester, která se věrně modlí za vše, co se na regionu děje.

Pokračujeme dál v dobré tradici upořádat speciální modlitební setkání za každou maminku na začátku těhotenství. V roce 2002 jsme se takto modlili za 5 nastávajících maminek a jsme povzbuzeni tím, jak nás Pán vyslyšel.

Vždy 26. dne každého měsíce se modlíme ve 24 hodinové stráži za naši zemi a za církev a stojíme tak po boku dalších sborů v modlitebním duchovním boji. Díky vašemu nasazení se nám vždy podařilo obsadit celých 24 hodin.

Během roku jsme také uspořádali 4 večery chval, kdy v nedělním podvečeru máme dostatek času Boha chválit, slavit večeři Páně, žehnat si navzájem a také jen tak být spolu s ostatními sourozenci před Boží tváří.

Radek a Maruška Vopičkovi měli v červnu křesťanskou svatbu. Jejich manželské smlouvě jsme požehnali ve sboru BJB na Vinohradech.

Důležitou součástí naší vize regionu jako rodiny jsou společné výjezdy. V květnu jsme opět strávili víkend ve Štědroníně, obklopeni Orlickou přehradou, a povídali si o přirozeném růstu sboru. V červenci jsme se sešli v komfortním prostředí Dlouhého na regionální dovolené, společně se sourozenci z regionu Palmovka. Po pěti letech jsme se tak mohli znovu vrátit ke starým vztahům. Šlo nám však o víc - vizí letošní dovolené bylo být spolu na všech možných úrovních. Nejen při společném povídání, sportování a výletu, který byl letos opravdu velkolepý a byl zakončen parádní bouřkou. Ale také před Boží tváří - být spolu při chvalách a uctívání, při vzájemném předávání toho, čím nám Bůh požehnal, v modlitbách a modlitebním zápase a také nad Božím slovem. To bylo náplní společných večerů. Naopak novinkou dopolední byly dětské chvály, kdy naše děti s chutí zpívaly, tleskaly a radovaly se v Ježíši.

Koncem roku 4 sestry absolvovaly kurz ke vstupu do sboru. Pro mne to byly dobrá příležitost navázat vztahy s novými lidmi a pro ně možnost poznat více do hloubky náš sbor, jeho hodnoty, strukturu a vedení.

(Tomáš Frantík)

Měly se naše děti dobře?

Nedělní škola

Na regionu Sever máme v současné době 4 oddělení nedělky pro 63 dětí. Oddělení Oveček navštěvuje 21 dětí od 3 do 7 let. Do Rybiček patří třiadvacet mladších školáků, skupinu s příznačným názvem Divočáci tvoří 9 aktivních chlapců ve věku kolem 11 let a Navigátoři, to je skupina 9 úžasných teenagerů.

Snažíme se, aby se naše děti ve sboru mohly cítit doma. Aby zde měly své lidi (kamarády a vstřícné tety a strejdy, kteří se o ně zajímají a mají je rádi), svůj prostor, kde se mohou chovat přirozeně, a svůj zajímavý program, do kterého se mohou zapojit. Naše děti potřebují ujištění, že víra není jen záležitostí dospělých a že i jiné děti věří v Boha a touží žít podle Jeho vůle. Máme na paměti i varovné informace o dětech, které nevydržely ve sborech svých rodičů, protože cítily, že tam nejsou vítány a protože jejich okolí neuneslo jejich dětské chování.

Cílem nedělky je i seznámit děti se základy křesťanského učení - ukázat jim na biblických příbězích, jeký je Bůh, co připravil pro lidi a jak mohou oni sami žít podle Jeho vůle.

A za nejdůležitější a zároveň možná nejtěžší považuji osobní svědectví - ukázat dětem, jak my dospělí žijeme s Bohem.

Bůh našim dětem požehnal dostatkem učitelů, kteří se jim chtějí v nedělce věnovat. Napočítala jsem 13(!) lidí, kteří se do služby v nedělce nějak zapojili. Velice potěšující je skutečnost, že v nedělce slouží tři muži. Myslím, že pro děti (a chlapce zvlášť) je důležité, aby měli mužské vzory a mohli si uvědomit, že "tenhle muž věří v Ježíše a chce se mnou o tom mluvit". A také aby viděli, že se o ně v církvi zajímají nejen ženy, ale i muži.

Nevýhodou, se kterou se potýkáme, je skutečnost, že jsme dlouho pracovali v provizorních podmínkách (např. nejstarší oddělení se scházelo na chodbě a každou neděli se musí stěhovat nábytek a vybavení nedělek), ale situace se pozvolna lepší.

Školní rok jsme zahájili malou slavností spojenou s chvalami, malým piknikem a s uměleckým ztvárněním prázdninových zážitků na chodníku. V oddělení Rybiček se do programu začínají zapojovat starší z děvčat a připravují si pro ostatní část programu. Ve dvou nejmenších odděleních už třetím rokem systematicky probíráme biblické příběhy. O Vánocích si všechna oddělení pro sebe navzájem připravila program, který předvedla na společné besídce.

Od prázdnin mají děti možnost účastnit se dětských chválicích shromáždění, která pořádají Paskovi během chval na bohoslužbách a která jsou vedena s citem pro to, co děti může oslovit. Kromě toho chystá Martin Neužil některé společné akce pro děti z regionu, aby spolu mohly prožívat něco zajímavého i mimo bohoslužby.

Je úžasné, že v nejmladším oddělení se děti spontánně modlí. Moc bych si přála, aby děti ve všech odděleních zažívaly konkrétní duchovní zkušenosti, aby se navzájem podporovaly ve víře a učily se sloužit Bohu. Je však pravda, že to není něco, co bychom mohli sami vypůsobit a tak za to můžete spolu s námi Pána prosit.

(Jana Vojtková)

Aslanova družina

Náš „malý oddíl velkých mužů“ Aslanova družina toho v roce 2002 prožil tolik, že když teď mám napsat krátkou zprávu o naší činnosti, na nic si nemohu vzpomenout. Namátkou se mi však v hlavě honí krásné vzpomínky na mnoho výprav (např. do národního parku České švýcarsko, která byla doopravdy vzrušující třeba počátečními dohady s vojáky, jestli nás přes nebezpečný úsek silnice nepřevezou v tanku (nepřevezli), nebo strachem z toho, zda nás "nevyberou" ochránci v našem nočním kempu (nevybrali)), nebo na náš zimní tábor v tee-pee (kde se nám za jeden týden vystřídalo počasí hned ze všech ročních období, naučili jsme se jíst pražené larvy tesaříka, zaslaňovali jsme si na skalách, viděli zrovna narozené tele atd...). Také si nelze nevzpomenout na tábor letní, který trval tradičních 14 dní a byl plný mnoha výborných činností (např. kluky "velmi" oblíbená příprava dřeva, služby v kuchyni :-), hry, bitvy s papírovými koulemi, koupání atd...). Další výborná pravidelná akce je náš tradiční týdenní pobyt na hradě Cair-Paravel (Krašov na Berounce), ale vzhledem k tomu, že většina našeho vedoucovského štábu byla zdravotně "mimo provoz", museli jsme tuto akci s povzdechem vypustit. Nicméně čeká nás letos a bude to snad stát za to...

Čím déle přemýšlím, tím víc si myslím, že se loňský rok zvlášť vydařil. Výpravy se přitvrdily, na schůzkách se také nenudíme, Mayo nás naučil skoro všechno o ptácích, Klaun nás neustále překvapuje svým humorem a oddílová  kuchařka Áňa se výborně (mňam, mňam) překonává, aby z nás do příštího tábora byly nepohybující se koule. Je až s podivem, že jsme se na žádné akci neztratili (i když nás občas vodil Náčelník a občas i v bludném kruhu). Jediné, co nás v poslední době mrzí, je slabá účast na výpravách, ale vyhlížíme „lepší zítřky“. V neposlední řadě se mi ještě v hlavě honí vzpomínky na táborový lov bobříků, kdy nás leckteří kluci překvapovali svými výkony (škoda, že s námi na táboře nebyl zapisovatel do Guinnessovy knihy rekordů, asi by se nenudil).

Celkově bych naší situaci asi shrnul do jedné závěrečné, výstižné věty: Bůh je stále s námi!

(Pavel Frantík)  

Setkávání maminek s dětmi

Maminky se opět scházely každé úterý po celý rok kromě prázdnin. Podmínky na Kotlasce se na začátku listopadu natolik zhoršily, že nezbylo než se scházet po domácnostech. Počet chodících maminek se ustálil na 8-10. Naše shromáždění se stále víc podobá klasické skupince - je čas na modlitby, sdílení a slovo. Navíc máme program pro děti, těch je vždy víc než maminek. Petra Peřinová se v listopadu na čas vzdala vedení, znovu začala v únoru 2003. Mezitím se maminky vedly kolektivně.

(Petra Peřinová)

Jak jsme se pokoušeli sdílet dobrou zprávu o Ježíši

Na ulici v Ďáblicích

Na jaře jsme opět podpořili naši vizi pronikat s evangeliem k lidem na sídlišti čtyřmi odpoledni na ulicích. Nejprve jsme na několika strategických místech vyznávali Boží slovo a Jeho vítězství a modlili se. A pak hrstka nadšených křesťanů společně s chválicí skupinkou na třech místech sídliště radostně chválila Boha a pokoušela se navázat rozhovor s několika málo zvědavci, kteří nás pozorovali. Je skvělé, že pár křesťanů z Ďáblic v tom pokračovalo v menším počtu i dál. Ovoce zatím nevidíme, ale šlo nám teď především o to ovlivnit duchovní atmosféru sídliště.

(Tomáš Frantík)

Mládež na sídlišti - čtvrtky v Chabařovické

Rok 2002 byl pro nás časem budování našeho 6-8 členného týmu služebníků. Během roku mnozí z nás objevili nebo rozvíjeli svá obdarování. I nadále jsme se scházeli každých 14 dní na modlitebně - pracovních schůzkách. Rozpoznali jsme, jak mnozí z našich mladých přátel jsou pod mocí marnosti a prázdnoty a rozhodli se, že se proti tomu aktivně postavíme.

Pokračovali jsme v již tradičních „čtvrtcích v Chabařovické“ s účastí okolo 3-20 lidí. I nadále jsme chodili jednou týdně do sídliště mezi mladé lidi. Na jaře a na podzim jsme podnikli čtyři dvoudenní výjezdy na Brdy a na Kokořínsko. V srpnu jsme uskutečnili 9-denní pobyt na vodě a na horách na Slovensku a Moravě.

Díky Pánu jsme i v tomto roce mohli vidět Boží jednání s jednotlivými lidmi. Laura (13) přijala na jaře Pána Ježíše. Jirka Gec (obrátil se na čtvrtcích před 3 lety) vstoupil v prosinci na region. Pepa Sochor, t.č. ve výkonu trestu, se stále Boha drží. Jsme rádi, že nám bylo umožněno jej na jaře navštívit a povzbudit. Někteří další začali během roku o Bohu vážně uvažovat, zatímco jiné jsme viděli stále hlouběji se propadat do jejich drogové závislosti. Víme, že stojíme uprostřed boje o lidské životy - a tak chceme vytrvat právě i v roce 2003.

(Katka Knopová)

Kurzy ALFA

25. září jsme zahájili čtvrtý běh kurzů Alfa. Předešlé tři běhy byly pořádány v prostorách školy v Chabařovické. Poprvé jsme zkusili Alfu v domácím prostředí našeho bytu. Mile jsme byli překvapeni, jak domácí prostředí příjemně zapůsobilo na naše dva nevěřící hosty.

Poprvé jsme se zúčastnili víkendu, kde se probírala otázka „Kdo je to Svatý Duch?“. I víkend přinesl kladný ohlas. Na kurzech Alfa spolupracovali: František Grabmyler, Pavlínka Grabmylerová, Tomáš Božovský, Zuzana Eliášová.

(František Grabmyler)

Biblický klub

V roce 2002 jsme se scházeli pravidelně každou středu na skupince. Během roku nás postupně někteří “skalní” klubáci opouštěli – kvůli nedostatku času (např. přechod na střední školu), nebo také nedostatku zájmu. Jádrem skupinky zůstali regionoví teenageři. Pro příznivce a přátele Biblického klubu jsme v průběhu roku připravili několik akcí. Během jarních prázdnin jsme strávili týden na horách v zasněženém Perninku. V květnu jsme pozvali klubáky do Štědronína a na jeden víkend jsme se opět vypravili do Kutné hory. V srpnu proběhl týdenní tábor v Dubičné u Úštěka. Na listopadovém víkendu v Dobřichovicích jsme zavzpomínali na společně prožité chvíle. Kromě těchto akcí jsme se během roku sešli ještě několikrát na ping-pongu s kulečníkem a bruslení.

(Ondra Paska)

Služba v Dětském domově Přestavlky

Chceme Vám nyní především poděkovat za vaše modlitby, které nás podepírají. Chceme také poděkovat za vaši finanční podporu a zvlášť každému, kdo nás povzbudil jakýmkoli dalším způsobem. Práce z dětmi z Přestavlk je pro každého z nás už mnoho let víc přijímáním než vydáváním. Každou návštěvu si s dětmi povídáme i hrajeme hry, v tom se návštěvy za mnoho let nezměnily, ale co nás těší je to, že každou návštěvou se prohlubují vztahy, ať už s dětmi nebo i s jejich „tetami“. Loni bylo největším zklamáním, že se nepodařilo s dětmi strávit společnou dovolenou. V letošním roce je situace daleko nadějnější, přesto Vás prosíme: „modlete se za prázdniny“. A pokud ještě chcete nějaký podnět pro modlitby tak prosíme Pána, abychom více viděli, že ON SÁM děti mění a vede k sobě.

Děkujeme, že o nás i děti máte stále zájem, Martina, Kubík, Marek, Klára, Vašek, Marcela, Dan, Dita, Láďa, Vít a mnozí další - ti co celý další rok v Přestavlkách přijímali.

(Vít Dušek)

Umývání oken v Domě s pečovatelskou službou na Bulovce

V květnu a prosinci jsme opět se sourozenci z Palmovky pokračovali v této evangelizaci službou, kdy máme možnost starým lidem pomoci a zároveň se za ně modlit a říci jim o Ježíši. Pro některé z nich je to již poslední příležitost ...

(Tomáš Frantík)

A co naše zahraniční misie?

Rovinj

Ke konci roku 2001 odešel ze sboru Sebastian, aby založil Metodistický sbor v Rovinji. To vyvolalo velké změny, ke kterým pak docházelo po celý rok 2002. Ne všechny byly příjemné, v průběhu roku několik lidí ze sboru odešlo. Na druhou stranu to byli lidé, kteří se pro nás stávali čím dál větším břemenem pro svou věčnou nespokojenost, podezřívavost, neupřímnost a pomlouvačnost.

S bolestí v srdci jsem se s nimi rozcházel, ale po čase vidím, že se nám všem lépe dýchá. K naší cti je, že odešli sami, aniž bychom se jich jakkoli snažili zbavit.

Tyto události způsobily, že se začal vytvářet tým vedoucích, kteří přijali zodpovědnost za sbor a spolu s tím některé povinnosti. Goran Roksandic, Katarina Drandic a Slavko Tomasevic, kteří jsou staršími sboru, se díky tomu mnohem víc angažují a já se na ně mohu mnohem víc spolehnout. Do staršovstva byl kooptován i Honza Kršiak, který je mou pravou rukou a štítonošem, který bdí nad mým duchovním zdravím.

Díky těmto změnám se již necítím na všecko sám. Již nenesu veškerou tíhu na svých ramenou. Po mnoha letech mám konečně zase spolupracovníky, kteří mi jsou skutečnou, nikoli formální a zdánlivou, pomocí a hlavně, kteří mi důvěřují, mají mě rádi a chtějí, abych je vedl. A to je pro mě, co se sboru v Rovinji týče, to nejdůležitější, co se v minulém roce stalo. Umožnilo mi to také, abych mohl s Káťou a dětmi v listopadu odjet na tříměsíční zdravotní dovolenou, aniž bych si dělal starosti, co bude se stádem, přiblíží-li se k němu vlci hltaví.

Takže rok 2002 byl pro mě a pro sbor rokem, kdy nás Pán zbavoval břemen, která tížila, a kdy nás obnovoval, uzdravoval a osvobozoval od nejrůznějších strachů, závislostí, domnělých povinností, zdánlivě neodkladných úkolů, očekávání a nároků lidí a dotěrnosti lidských nařízení. Na našich ramenou je nyní jen jedno jho a to netíží, ale je příjemné a lehké, protože je Jeho.

K velkému početnímu růstu nedošlo, přibyli jen Ratko a Cvjeta. A Danijela, která je na studiích v Itálii, se vrátila k Pánu. Zato ve vztazích jsme se posunuli tam, kde jsme doposud nikdy nebyli. Odráží se to i na atmosféře při nedělních bohoslužbách, užíváme si nové radosti a svobody ve chvalách.

V mém životě se to odráží v tom, že mám čas být před Pánem a nikdo mi už nenakuká, že je to lelkování, že mě služba zde už neznechucuje, že mě tolik nevyčerpává, že spím bez prášků a nemám výčitky svědomí, když se věnuju rodině. Káťa je blažená, děti jakbysmet a Pán se na mě usmívá, heč!

(Jirka Dohnal & family)

Poreč

Tento rok považujeme za rok zlomu.

Během zimy a jara jsme se seznámili s Martou, které jsme se snažili sloužit a zvěstovat Pána. Několikaměsíční úsilí skončilo jejím odchodem od nás. I když je nám to líto, Marta tak učinila kompromis s věcmi, které nechtěla opustit, a tak nemáme pocit viny, že bychom něco významného zanedbali. Během té doby, co byla s námi, byla pokřtěna vodou i Duchem Svatým.

Během zimy nás (doufáme že dočasně) opustil Branko. Důvody jeho odchodu jsou podobné Martiným – dal přednost světským hodnotám. Nebyl pokřtěn.

Poznali jsme Ljerku, která po aktivním startu a zapojení se do domácí skupinky přistoupila v červenci ke křtu vodou. Později přijala i křest Duchem Svatým. Jinak se nikdo nový neobrátil.

V průběhu roku jsme měli několik aktivit. Nejvýznamnější bylo jarní a podzimní pořádání přednášek ACET-u. Pán nám otevřel dveře do škol, zejména na podzim, a přednášky tak mohlo slyšet okolo 1500 dětí a mládežníků. Během těchto akcí jasně vykrystalizovala myšlenka, abychom se této službě věnovali trvale, a tak jsme začali aktivně rozbíhat založení pobočky ACET v Chorvatsku a formovat tým pro službu po školách. V současné době je celý projekt ve fázi před registrací. Jedna sestra z rovinjského sboru a já, už jsme byli vyškoleni pro lektorství. Podařilo se nám už také zajistit všechny potřebné materiály a zařízení pro přednášky.

Osobně, jako rodina, jsme si prošli opravdovou výhní. Vzhledem k špatnému načasování odchodu do Poreče, které se ukázalo i skrze mojí osobní nepřipravenost a nezralost pro samostatnou službu, došlo k mému naprostému vyčerpání. Natolik jsem se propadl sám v sobě, že to smrtelně ohrozilo naše manželství i můj duchovní život. Pán nás z této hluboké krize postupně vyvádí, takže mnoho věcí se obrátilo k našemu osobnímu požehnání a růstu. Během doby naší postupné obnovy, která začala na přelomu jara a léta, k nám Pán mluvil o našem dalším způsobu služby. Několik aktivit, o které jsme usilovali, jsme vyškrtli, obnovili jsme aktivní obecenství s vedením rovinjského sboru, posvětili jsme se pro budování manželských, rodičovských a rodinných vztahů. V létě jsme absolvovali nádhernou desetidenní dovolenou pod stanem. Snažili jsme se dělat vše pro vnitřní odpočinek a obnovu. Během této doby jsme postupně přijali i další kroky ohledně naší služby. Vedení rovinjského sboru nám doporučilo návrat do Rovinje a my jsme to přijali jako Boží vedení pro nás a celou situaci v Poreči.

Návrat do Rovinje nám přinese obnovení života v aktivním společenství a také příležitost k osobnímu růstu. Vrátím se do vedení skupinky v rámci sboru, budu hrát ve chvalách, budu se podílet na práci v klubu pro mladé, budu sloužit jako lektor ACET-u, budu moci pokračovat v hraní fotbalu v místním klubu. Děkujeme vám všem, kdo jste za námi stáli v modlitbách i materiálně. Možná to tak nevypadá, ale vaše oběti nejsou marné. I my si jich moc vážíme.

(Jirka Pitzmos)

V září jsme vyslali z našeho regionu čtyřčlenný tým, který měl za úkol během několika dní podpořit a povzbudit naše misionáře v Chorvatsku a být jim k dispozici třeba i pro pomoc v domácnosti.

Ukrajina

I tento rok se z regionu vydalo na cestu na Ukrajinu několik sourozenců. Tentokrát to byli Kája Petkov, Jirka Urban, poprvé Pavel Denk a Tomáš Božovský.

Ve čtvrtek ráno, 14. listopadu, jsme po dlouhé noční cestě dorazili do Cholmovce a zastavili před domem pastora Michala Zeldiho. Tak jako obvykle se měl jeho dům stát základnou, nebo spíš domovem pro naší službu v místě i okolí. Poprvé jsem u něj a jeho rodiny byl v zimě 1998. Stali jsme se přáteli a při naší každoroční cestě na Ukrajinu jsme se u něj a jeho rodiny zastavovali nejprve.

O to neuvěřitelněji nám zazněla slova jeho ženy Iry, která se objevila při našem příjezdu ve dveřích: „Michal odešel včera k Pánu.“ Následující hodiny jsme strávili jakoby ve snu.

Jak se to stalo? Ve středu navečer dostal Michal infarkt a náhle - stejně tak jako nečekaně - zemřel. Jeho pohřeb se stal pro Cholmovec událostí. Všichni ti sousedé, kteří neměli čas, když je Michal zval do shromáždění nebo na evangelizaci, teď přišli. Střízlivým odhadem tam bylo kolem tří set lidí. Přijeli i přátelé z okolních sborů a řada dalších pastorů. Pohřební shromáždění bylo spíš evangelizací. Vzpomínky na Michala střídala slova o naději a životě, který nekončí ani smrtí. Přes všechen smutek jsme nakonec odjížděli povzbuzeni. Víme, že se s Michalem ještě uvidíme.

Kromě Cholmovce jsme ještě navštívili Kolju v Mižhiriji a sloužili jsme v táboře v Černotisovu.

(Tomáš Božovský)