„Koncert“ – zamyšlení


Letos na jaře jsem na shromáždění krátce zmínila to, o čem jsem tehdy přemýšlela – jsme osobně připravení na společném shromáždění na setkání s Bohem ? Protože si myslím, že to je stále aktuální, ráda bych tuto úvahu zopakovala písemně.

Máme s Petrem rádi – nebo spíš mě Petr k tomu přivedl – americkou country a gospel country. Z našich zpěváků máme rádi Pavla Bobka. Naše dcera to ví a několikrát nám koupila lístky na jeho koncert. Tak i na loňské Vánoce Těšili jsme se, protože koncert, na který jsme šli před dvěma roky, se nekonal pro nemoc zpěváka. Pavla Bobka jsme znali nejen z desek a CD, ale i z několika dřívějších koncertů.

Plné hlediště natěšených návštěvníků čekalo na příchod kapely a zpěváka. Tentokrát Pavel Bobek nepřišel tak, jak jsme ho znali z minulých koncertů. Přišel pomalu a ke zpěvu se posadil na židli. Konec každé písně ale vždy dozpíval ve stoje, i když to pro něho bylo fyzicky náročné. Nemělo to však vliv na atmosféru v sále, naopak. Všichni byli natěšeni, spolu zpívali, podupávali a užívali si hudby, kterou měli rádi, a kterou reprezentoval Pavel Bobek. Po každé písni měl velký aplaus a na konci jsme mu opakovaně tleskali ve stoje – jako výraz obdivu, uznání a přátelství. Když jsme odcházeli a vytvořila se dlouhá fronta na kabáty, všichni byli velice milí, ohleduplní, příjemná atmosféra stále ve všech přetrvávala. Jsem přesvědčená, že kdyby na koncert Pavla Bobka přišli lidé, kterým by tato hudba nic neříkala, že by se nudili, na konci byli nespokojení a řadu věcí by viděli kriticky – pak by ani on se svým uměním nic nezmohl. Přemýšlela jsem, proč to tak je? Proč lidé na koncert přicházeli svátečně naladění, svátečně oblečení a trochu s předstihem, aby všechno bylo co nejlepší ? I když jsme přicházeli ve dvojicích nebo jako jednotlivci a neznali jsme se, přesto byla v sále určitá jednota, pocit sounáležitosti, něco nás spojovalo. Byl to vztah k tomuto druhu hudby a obdiv a úcta k Pavlu Bobkovi, který tento žánr reprezentoval. Bylo vidět, že lidé texty písní znají, že je neslyší poprvé, ale mají je doma naposlouchané. Proto se také ke zpěvákovi přidávali a celý koncert si velice užívali.

Když jsem si tohle všechno uvědomila. napadlo mě – a co my, jak my přicházíme v neděli do shromáždění – na bohoslužby, tzn. službu Bohu ? Těšíme se na Toho. kvůli komu tam jdeme? Je to „náš žánr, náš repertoár“ ? Jak my máme „naposlouchané“ z domova to, o čem se bude mluvit ? Čteme si Boží slovo nebo jsme jen nedělní konzumenti? Spolupracujeme vnitřně s těmi, kdo slouží nebo se jen necháváme obsloužit? Co nás spojuje ? Je to Duch svatý? Hodně záleží na tom, s čím každý do společenství přijde, co sám přinese, abychom z toho mohli mít společný užitek a požehnání. Ale dát může jen ten, kdo něco má. A o to, aby něco měl, se musí sám snažit, trávit čas se Slovem Božím v Boží přítomnosti. Společné shromáždění slouží k posílení, povzbuzení, ale nemůže suplovat to, co musíme dělat sami. Záleží i na tom, jak do sboru přicházíme – v klidu, s předstihem nebo ve chvatu, na poslední chvíli, dosedneme a jen čekáme, čím nám bude poslouženo? Jednou jsem slyšela, že katolíci chodí do kostela dřív – už nevím, asi o čtvrt hodiny, aby se ztišili a soustředili a byli připraveni na Boží přítomnost.

Myslím, že všichni toužíme po Boží blízkosti. Tu především získáváme ve svém osobním ztišení.

Ráda bych zmínila ještě jednu věc. Všichni, kteří slouží ve sboru jakýmkoliv způsobem a mají svoje civilní zaměstnání, studují, pečuji o rodinu, mají svoje povinnosti. Mají ale i svoje koníčky a záliby. Pro některou službu existuje i mnoho hodin přípravy – a oni tento čas věnují nezištně ze svého volna, z lásky sloužit Pánu, ale i nám všem. I toto bychom si měli uvědomit a – buďme vděční.

Růžena Š.

Autor: admin | Vydáno dne 12. 12. 2013